Zajímavosti o sňatku

 

Různé kultury - různé obřady, ale společný motiv: partnerský svazek ekonomicky zajistit a událost náležitě oslavit. Svatební obřad měl vždy stvrdit smlouvu uzavíranou mezi spojujícími se rodinami tak, aby bylo pokračovatelům rodu usnadněno plození potomků a rodinný majetek se pokud možno rozmnožil také. Naši předkové sice v tomto ohledu byli velmi praktičtí, ale vůbec je to neomezovalo ohledně svatebního veselí. Ve většině společností se oslavy protáhly i na několik dní a nocí.



Ve starém Řecku nebyla svatba součástí žádného státního náboženství a lidé si ji spojovali s domácími náboženskými obřady. Svatba měla tři etapy. Nejprve bylo třeba připravit nevěstu, a to zásadně v domě jejího otce. Pak následoval noční odchod do manželova domu, kde byla nevěsta přijata. Den po vlastním obřadu přišla etapa třetí - odevzdávání svatebních darů. Obřad samotný mohl probíhat zhruba takto: Mladý pár přivítali nejprve ženichovi rodiče na prahu domu nevěstina otce. Odtud se s pochodňovým průvodem a flétnistkami vydali ke krbovému oltáři uprostřed domu ženichova otce. Tam byl uzavřen vlastní sňatek a zároveň doprovod zasypával snoubence fíky, datlemi a dalším ovocem. Následoval odchod do svatební komory v doprovodu ženy s pochodní.



Naopak ve starém Římě upravovalo manželství již několik zákonů, ale hlavní obřad spočíval ve slavnostním stisku rukou snoubenců, při kterém mezi nimi a s rukama položenýma na jejich ramenou, stála nejstarší přítelkyně nevěsty. Po výměně slibů byl obřad zakončen obětováním bohu Jupiterovi. Velmi spokojený byl Jupiter zejména tehdy, pokud mu byl věnován například celý býk. V případě chudších snoubenců se ovšem projevoval jako bůh tolerantní a spokojil se i s menší obětí. Vždy však po ženichovi vyžadoval provést úlitbu nad oltářním ohněm.



Židovské obřady se spíše než obětmi zabývaly svatebními smlouvami. Svědek nejprve doprovodil ženicha pod baldachýn nesený čtyřmi sloupy a zdobenému květinami. Tam se k nim připojil rabín, ženichovi rodiče a nevěstina matka. Všichni pak čekali na nevěstu, která se svým otcem přicházela jako poslední a v doprovodu hudby. Ženou se stala v okamžiku, kdy vstoupila pod baldachýn. Snoubenci byli přivítáni, vyslechli krátký, ale poučný proslov, dostali požehnání a napít vína. Poté musí dodnes židovští novomanželé pronést stručný slib a vymění si svatební prsteny. Před všemi přítomnými přečtou svatební smlouvu a oba ji podepisují. Opakuje se pití vína, rozdávají se požehnání, po kterých ženich rozbíjí sklenici. Teprve potom se podepisuje matriční záznam a svatebčané odcházejí na hostinu trvající až týden.



Islámská svatba je v porovnání s židovskou daleko méně komplikovaná. Novomanželé nebo jejich rodiče pozvaným přátelům oznámí úmysl uzavřít sňatek. Stručně, jednou větou a bez přítomnosti kněze nebo jiného úředníka vyjádří ženich i nevěsta souhlas se svatbou. Někdy je pořizován formální zápis kvůli ochraně zájmů obou stran. Manžel totiž na sebe za ženu bere finanční odpovědnost, takže ačkoliv islám povoluje až čtyři manželky, většina mužů se spokojí s jedinou. Monogamie je zkrátka levnější.



Moderní civilní manželství je instituce mladá i v českých zemích. Potřebný zákon u nás vymyslela a do praxe uvedla až legislativa rakouského mocnářství v dubnu roku 1890. (Anglie ho zná od roku 1653, Francie od roku 1792). Do té doby bylo manželství uzavíráno zásadně před Bohem a bylo považováno za svaté. Na jedné straně zákon objevil do té doby neznámý úřední akt rozvodu, na straně druhé to postupně přineslo větší prostor svobodě a otevřela se cesta k věci dříve vzácné - sňatkům z lásky. Ještě v našem století sloužilo manželství především k zaopatření a láska se měla vyvinout až v průběhu let. Nebo alespoň vzájemná tolerance. Ostatně bez ní to nejde ani dnes.

 

 

Zvyky

V současné době se vytváří v podstatě jednotná struktura svatebního obřadu a stírají se dřívější rozdíly mezi městem a venkovem. Závazný je úklid, zvaní hostí, loučení se svobodou, zajištění hostiny, poděkování rodičům, odjezd ženichovy skupiny pro nevěstu a různé formy zkoušek novomanželů. Velmi často se dodržuje hierarchie rozsazování hostí u svatební tabule a pořadí přípitků a blahopřání. Vybírání do koláče a vůbec jakékoliv vybírání je spíše vesnickou specialitou, přinášení darů je všeobecné.



Svatební zvyky jsou opět v módě. Mnohé vycházejí z křesťanských tradic, jiné měly spíše symbolický charakter. Životnost projevují hlavně prvky, které dnes plní zábavnou funkci a zvýrazňují svatební veselí.



Čepení, při němž ženy za zpěvu písní, vyjadřujících ztrátu dívčího vínku a rozloučení se svobodou, rozplétaly nevěstě vlasy, sundávaly věneček a nasazovaly na hlavu čepec jako symbol přechodu mezi vdané ženy, ztratilo svůj původní význam, většinou se také již nedodržuje.



Dary - vzájemné tradiční dary snoubenců (střevíce, košile a šátek) buď přetrvávají v určité obměněné formě nebo se mění ve šperk pro nevěstu, zatímco ženich nedostává nic. Často se uvádí jako svatební dar ženicha nevěstě svatební kytice, což dříve nebylo, neboť nevěsta měla při oddavkách v rukou modlitební knížky. Dříve se také udržoval zvyk obdarování tchyní: ženichova matky od snachy a nevěstina od zetě nejčastěji obdržely látku na šaty, ženich posílal i kytici.
 

Družba měl dříve významnou obřadní funkci, v současnosti je to již většinou jen postava k obveselování. Úloha družby se dnes přesunula na svědky. Tip: je dobré požádat někoho známého, kdo je výřečný, zábavný a dobrý organizátor, aby se staral o úspěšný průběh svatebního veselí.



Družičky - instituce družiček, ačkoli přetrvala až do 20. století, má kořeny ještě v pohanských dobách a zvycích. Družičky, jejichž slavnostní šat se měl co nejvíce podobat svatebním šatům nevěsty, totiž měly tímto způsobem zmást zlé duchy, aby tak snadno nepoznali, která z dívek je nevěsta a nemohli na ní “páchati zlé moci”. Zpravidla se jednalo o mladší dívky, panny, z rodiny nevěsty nebo alespoň ze stejné vesnice. Družičky dnes spíše zdobí auta a svatebčany.



Dnes je tato role vyhrazena spíše dětem, jimž poskytuje zábavný zážitek. Dětské dvojice družiček a mládenců nesou nevěstě závoj, což ale v tradiční svatbě nebývalo.



Hostina - ať už se koná doma nebo v hostinci, dochází před vstupem k řadě zvyků: nevěsta musí říct své nové jméno, následuje rozbití talíře a jeho zametání oběma novomanželi. Tento zvyk měl kořeny hned ve dvou pověrách – že střepy přinášejí štěstí a že společným zametáním novomanželé prokáží vůli spolupracovat a jejich manželství pak bude harmonické. Patří sem také přenášení nevěsty přes práh a jídlo z jednoho talíře (polévka).



Krmení polévkou - podobně jako v případě rozbíjení talířů mělo společné pojídání polévky novomanželi z jednoho talíře na svatební hostině symbolizovat jejich spolupráci. Druhý význam, který je snad ještě podstatnější, je symbol onoho společného rodinného krajíce, z něhož je nutno si brát a dávat rovným dílem. Právě pro tuto ušlechtilou symboliku je uvedený svatební zvyk dodnes velmi rozšířen.



Loučení se svobodou (Svíca) - v tradičním pojetí probíhalo tak, že se v předvečer svatby podle pohlaví sešli v ženichově a nevěstině domě svobodní přátelé a vrstevníci snoubenců, kteří připravovali výzdobu na svatební den, zejména zdobili svatební májky. Přitom se notně popíjelo, zpívalo, tančilo a veselilo. Loučení se svobodou se těší velké oblibě i dnes. Jde však již o výlučně chlapskou záležitost, kdy se ženich spolu se svými kamarády několik dnů před svatbou loučí se svobodou, což se též řádně zapíjí. V tom zůstala tradice nezměněna.



Námluvy - v minulých stoletích začínala v Českých zemích příprava svatby námluvami. Ty dojednával družba. Společně s ním přišli ženich a jeho otec do domu nevěsty, kde se dojednalo nevěstino věno a majetek, který přinese do manželství ženich. Pokud se otcové ženicha a nevěsty nedohodli, z námluv sešlo, což bylo provázeno vznikem zarputilé nevraživosti obou rodin, jak to ostatně barvitě popisují některá klasická díla české literatury.



Oznámení a zvaní na svatbu - svatba se dnes běžně oznamuje svatebním oznámením, doplněným písemným nebo osobním pozváním ke svatební hostině. Zůstává záležitostí obou snoubenců. Charakteristické je pečení koláčů, zvací koláčky se podle tradice pečou několik týdnů před svatbou. Rozdávají se příbuzným, přátelům a sousedům a jsou zároveň pozvánkou na svatební hostinu. Koláčky, které by měly mít nejméně tři různé náplně, jsou považovány za vizitku kuchařského umění hospodyně. Vzhledem k tomu, že se jedná o zvyk nejen hezký, ale také velmi chutný, nehrozí pravděpodobně jeho zapomenutí.



Přenášení přes práh - ženich přenáší nevěstu přes práh jejich společného domova prý proto, aby přelstil zlé duchy, kteří číhají pod prahem. Jiný význam: symbolický začátek nového života.



Rýže - aby bylo novomanželům dopřáno hojně potomků, jsou zasypáni po obřadu rýží, někdy také konfetami, oříšky či rozinkami nebo bonbóny. Stejný význam má i jiný zvyk, během svatební hostiny je nevěstě posazeno na klín malé dítě. Dříve při pečení koláčů nevěsta upustila kus těsta na zem, aby měla děti.

 

 

Svatba se má konat podle zvyků obvyklých v místě nevěsty.



Svatební den - hosté se scházejí u obou stran a ženich přijíždí se svými rodiči a svatebčany auty do domu nevěstiných rodičů. Nevěsta se obléká s pomocí kamarádek nebo žen z příbuzenstva, žádný muž nesmí být přítomen. Při příjezdu do nevěstina domu odpadá většina zvyků, místy se udržuje výkup nevěsty (za peníze, za láhev, za dort) a schování nevěsty. Zůstává rozloučení s rodiči, ať ve formě pouhého rozloučení a popřání šťastné budoucnosti, nebo tradičního požehnání a poté poděkování snoubenců za vychování. Proslov rodičů pro požehnání nemá nijak ustálenou formulaci. Děkování za svou a partnerovu výchovu je bráno jako morální povinnost, většinou je pronáší ženich.



Svatební řeči - neodmyslitelnou součástí svatební hostiny byly dříve řeči a vinše, dnes za jakousi jejich náhradu lže pokládat veřejná čtení různých svatebních blahopřání, přípitky.



Únos nevěsty - dochází k němu během hostiny, tento zvyk se rozšířil z Moravy, jeho provádění je spíše výjimkou, nejen pro nešťastné události, k nimž někdy dochází, ale i proto, že narušuje společenskou atmosféru svatebního veselí. Pozor: Akce by se měla každopádně časově ohraničit, aby ostatní hosté dlouhé hodiny nečekali na nevěstin návrat.



Věno a výbava - na rozdíl ode dneška, kdy se rodiče obou novomanželů zpravidla snaží podle svých možností vybavit nový domov svých potomků, jak se dá, bývala tato záležitost relativně donedávna výlučnou povinností rodiny nevěsty.



Na její věno a výbavu se tak často střádalo již od dívčina narození. Podle výbavy bylo také posuzováno bohatství celé rodiny. Nevěsta si proto odvážela výbavu na otevřeném voze. Vdávat dceru nebyla v dřívějších dobách žádná maličkost. Chudší lidé si z toho důvodu často přáli spíše narození syna, kde tyto výdaje nehrozily.



Vybírání peněz pro nevěstu - během svatební hostiny ztrácí svůj závazný charakter a ve své tradiční podobě se již prakticky nevyskytuje. Peníze novomanželům dávají obvykle jen příbuzní, a to spíše skrytě, často mimo průběh svatební hostiny.



Zatahování - patří mezi zvyky, které se udržely, i když původní smysl, výkup nevěsty, provdávající se do cizí obce, se ztratil a dnes se udržuje jen jako zábava. Zatahuje se provazem, stuhou, šňůrou, na níž visí povijan, dudlíky, myrtové věnečky, zatahuje se i kládou přes cestu. Dnes zatahují spolupracovníci či kamarádi ženicha a dovolí novomanželům pokračovat v cestě, jen když se ženich „vyplatí“. Tímto způsobem se ženich vykupuje ze svých „mladických hříchů“. Dnes se většinou zábava soustředí k východu z úřadu – ženichovi se navléká chomout, přivazuje se mu koule na nohu, nevěsta dostává do rukou bič, panenku k pochování, ženich dokazuje svou sílu štípáním špalku, společně přeřezávají tupou pilou kládu apod.



K dalším tradicím svatby patří snaha uchovat něco, co by sváteční den bezprostředně připomínalo: nevěsty lisují některé kvítky ze své svatební kytice, někdy ji suší celou. Dodnes se traduje, že nevěsta by měla mít v den svatby něco nového (symbol nového života), něco starého (např. rodinný šperk, závoj), něco vypůjčeného, nejlépe od nejbližší přítelkyně. Velmi rozšířené byly i svatební podvazky, což byla dříve stuha volně uvázaná pod kolenem, a nevěsta si ochotně vyhrnula sukni, aby jí ho zájemci mohli stáhnout (nosily se pro štěstí).V případě úmrtí někoho z rodičů novomanželů pokládají ve svatební den kytici na hrob. Tato tradice je známá jak ve městech, tak i na vesnici.